„K tvým večírkům jsem byl tolerantní. Ty respektuj fakt, že potřebuji řezat dřevo,“ utnul jsem sousedskou stížnost
Na vsi je to horší, než ve městě. Alespoň pokud jde o hluk. Ve městě je to obvykle jenom monotónní doprava, občas průjezd sanitky. To na vesnici, tam se primárně hlučně pracuje, nebo se na zahradách dělají bujaré mejdany. K obojímu je nutné přistupovat s tolerancí.
Vesnice rozhodně není klidným místem. Mnozí si to myslí, ale opak je pravdou. Ti, kteří se sem přistěhují, jsou často překvapeni tím, že to zde v některých dnech bývá hlučnější než ve městě. Na vesnici se prostě pracuje a někdy se to neobejde bez hluku. Vzájemná tolerance všech je proto nezbytná. To by si měl každý uvědomit.
V naší malé vesnici jsme s manželkou už řadu let. Máme tady starší domek, kde si žijeme takovým tím svým způsobem, poctivě a bez zbytečného povyku. Jsem zvyklý na práci venku, na klid a pořádek. Náš život byl takový tiše plynoucí potůček – až do loňského roku, kdy se vedle nás přistěhoval mladý pár.
Hned jak se oteplilo, začali mladí na zahradě rozjíždět grilovačky. Chápu, mládí má rádo zábavu, ale když máte otevřená okna a skrz ně se vám do obýváku line dým z grilu a hlahol z těch jejich večírků, není to zrovna nejlepší. Ale my jsme to nechali být. Říkali jsme si, ať si užijí, když jim to dělá radost, co nám je po tom.
A tak to šlo jeden víkend za druhým, někdy i v týdnu. My starší máme už asi vyšší trpělivost, ne? A taky jsme si nechtěli hned na začátku kazit sousedské vztahy, to by pak bylo ještě horší. Jenže pak přišla změna, podzim, zima a teď nástup jara.
Byl víkend, sluníčko svítilo, tak jsem vzal do ruky motorovou pilu, připravil si cirkulárku a začal řezat dřevo na topení. No a víte, že ti mladíci si na to stěžovali? Přišli k nám s tím, že rušíme jejich klidnou sobotu. Že je moje práce na dřevo hlučná a otravující.
„Poslechněte,“ říkám jim, „celé léto jsem poslouchal váš řev, vaše večírky, čichal váš gril a neřekl jsem slovo. A teď, když chci připravit dřevo, tak se najednou budu ohlížet na to, jestli vám to vadí?“ Víte, člověk je už v letech trpělivý, ale má taky své zásady. A příprava dřeva na topení, to je svatá věc. Každý venkovan vám to potvrdí.
Takže jsem jim to dal najevo. Řekl jsem jim, ať se naučí žít s tím, že venkov má své řády a ty jsou prostě jiné než ve městě. Dřevo, to se musí nachystat, a když na to mám čas a počasí, tak to prostě udělám. A že ruším? Tak to aspoň pocítí, jaké to je, když někdo ruší klid domova.
Od té doby sice zůstalo mezi námi trochu napětí, ale já své dřevo mám nachystané a oni… snad si uvědomili, že i tolerance má své meze a na vzájemné ohledy by měli myslet všichni, co tu chtějí spokojeně žít. Tak uvidíme se začátkem léta, až se oteplí, jak často budou grilovat.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek
