„A nějaké normální, známé a dobré pivo nemáte?“ Divil jsem se v pivnici nad názvy, které jsem nikdy neslyšel

Byl jsem na výletě v nedalekém okresním městě a rozhodl jsem se, že si dám svůj oblíbený nápoj – pivo. Slyšel jsem o pivnici, která měla dobré recenze a byla zaměřená právě na pivo, tak jsem tam zamířil plný očekávání. Těšil jsem se, jak zaženu žízeň, dám si dvě, tři. Snad i správně ošetřené a natočené, s hezkou čepicí, jak to mám rád.

Když jsem dorazil, hned mě zaujala tabule s výběrem piv. Ale k mému překvapení tam nebyla žádná značka, kterou bych znal nebo si oblíbil. Nabídka sice byla široká, ale byla plná pivních stylů, o kterých jsem nikdy neslyšel: neipa, sour, lambic, ddh ipa. To pro mě byly úplné novinky. Já jsem chtěl něco tradičního, nějaký dobrý ležák, který znám a rád piju. Ten tam byl jenom jeden a od pivovaru, o kterém jsem v životě neslyšel. Vlastně o žádném pivovaru co měli v nabídce jsem v životě neslyšel.

Celá situace mě dost odradila. Já jsem si představoval, že si dám pohodově pivo, které mám rád, a místo toho jsem se cítil skoro jako v muzeu moderního umění, kde nerozumíte ničemu z toho, co vidíte. Já chápu, že minipivovary jsou populární, ale pivnice by měli myslet i na nás štamgasty, co máme rádi klasiku. Ta je také dobrá. A oproti tomu, co stály tyhle speciály, i o více než polovinu levnější. Bez objednávky jsem se tedy otočil a odešel.

Nedaleko jsem našel jinou hospůdku, která lákala poutačem na mou oblíbenou značku piva. Tam jsem si konečně mohl v klidu sednout a vychutnat si pivo, na které jsem měl chuť. V tu chvíli jsem si uvědomil, že někdy je lepší držet se toho, co znáte a máte rádi, než experimentovat s něčím novým. Tohle byl prostě jeden z těch dní, kdy jsem si chtěl jen užít to, co mám rád a ne zkoušet něco za stokorunu, co budu pít se sebezapřením.

Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek